Zuzana Vejvodová

foto © Jana Pertáková
www.tv-pohoda.cz
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu TV pohoda 49/08

TV pohoda (Markéta Čaňková): Jak se vám podařilo naskočit do "rozjetého rychlíku" seriálu?
Zuzana Vejvodová: Byla jsem z mnoha stran upozorňovaná, že se jedná o atypickou práci. Natáčení je fofr. Počítala jsem s tím, ale přesto mě to tempo překvapilo. Chvilku jsem si musela zvykat. Někdo může podotknout, že natáčení denního seriálu je "továrna", ale tenhle typ formátu by jinak nemohl vzniknout, natož trvat a udržet se. Velmi pozitivní je, že štáb je perfektně sehraný a všechno šlape jako švýcarské hodinky. To mě naprosto nadchlo.

foto © Tomáš Pánek
www.astrosat.cz/tvmagazin
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu TV magazín 5/09

TV magazín (Jiří Renč): Libuška si v Ulici otevře tetovací salon. Jste tetovaná?
Zuzana Vejvodová: Nejsem a nehodlám být. Nicméně tetování neodsuzuju. Myslím si, že když lidé vědí, proč si zdobí tělo, a mají i jiný důvod, než je ten estetický, je všechno v pořádku. Já sama dovedu ocenit, když vidím decentní a jemné zdobení. Sama ale nemám k tetování vztah a nemám důvod to dělat.

Proto hrajete majitelku tetovacího salonu...
(Smích) Samozřejmě. A proto také hraju matku desetiletého syna, ačkoli sama děti ještě nemám. Nicméně děti snad mít budu, kdežto tetovací salon těžko...

foto © Ivan Kahún
styling: Milina
www.luxusnistory.cz
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Story

Story (Helena Herbrychová): Mám takový dojem, že vaše Alžběta v Hraběnkách má něco společného s Libuškou z Ulice, možná uměleckými sklony, způsobem života, jistým volnomyšlenkářstvím...?
Zuzana Vejvodová: Asi jen tím, že jsou obě ty holky kontroverzní, ačkoli Libuška víc. Kamkoli přijde, vzbuzuje emoce, ať už kladné nebo záporné, prostě přináší rozruch. Stejně na ni reagují i diváci u obrazovek. Prostě je dobře napsaná. A pokud se ptáte, co mají společného, moc bych toho nenašla. Libuška cestovala hodně po světě, nikdy nezůstala dlouho na jednom místě, což člověka vždycky poznamená. Má školou povinné dítě, které počala dost brzy a kterému se musí vzhledem k jeho hyperaktivitě a lehké mozkové dysfunkci hodně přizpůsobovat. Vychovává ho po svém, podle některých dobře, podle jiných naopak.

Pobavilo mě, když vás loni nominovali na objev roku...
Máte pocit, že už jsem byla objevená dlouho? Víte, mě to potěšilo, protože Hraběnky byla velká práce po dlouhé době. Těžko se bude tolik lidí v televizi dívat na pohádku nebo půjde do divadla na inscenaci. Takže pokud mě někdo "objevil" díky tomuhle seriálu, vážím si toho.

foto © Tereza Pletichová

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Setkání - Motoristický magazín dobré pohody

Setkání (Adéla Štajfová): Jedním z výrazných úspěchů byly i hlavní role v muzikálu Rebelové. Jednou z ikon obvyklé vzpoury mládí je i silný motocykl. Nelákaly vás jednostopé stroje?
Zuzana Vejvodová: Ne. Asi nejsem tak úplný rebel a brala jsem vážně máminu výhružku, že jestli si někdy pořídím motorku, tak ONA to nepřežije. Pak když jsem dostala papíry na to auto, měla jsem pocit, že motorku vlastně umím řídit taky. A když jsme jednou s kolegyní Eliškou Nezvalovou na dovolené na Sicílii vyrazily na výlet na ostrov Vulcano, součástí programu byla i bahenní koupel. Eliška mi tehdy řekla, že jestli do toho vlezem, bedeme smrdět do konce prázdnin. Takže, když se ostatní naložili do bahna, my jsme si vymyslely náhradní plán - půjčovnu jednostopých vozidel. Katastrofa. Udělala jsem na motorce jen jedno kolečko po dvoře, kde mě to naštěstí nechali vyzkoušet a skončila jsem v kupce hnoje, bylo to jak z filmu...

foto © Luboš Wišniewski
www.mojepsychologie.cz
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Moje psychologie

Moje psychologie (Jana Benešovská): Jak se liší představy studentky herectví od divadelní reality?
Zuzana Vejvodová: Když jsem přišla na konzervatoř, byla jsem hrozná naivka. I způsob jakým jsem se snažila herecky vyjádřit, byl tenkrát zřejmě dost neohrabaný, ikdyž v tom věku jsem pochopitelně měla pocit, že je správný. Až postupně jsem díky skvělým pedagogům pochopila, že spoustu věcí dělám špatně, spoustu z nich vidím velmi zkresleně a snažila jsem se to napravit.

Chodí herečka do divadla?
Občas. Dřív to bývalo jednodušší. Mívala jsem víc času a po škole jsem chodila do divadla třeba každý večer. Teď už si rozmyslím, jestli volno strávím v divadle, nebo odpočinkem doma v posteli.

Myslíte si, že herce nějakým způsobem obohacují role, které hraje?
Nemyslím si, že existují role, které by ovlivňovaly můj reálný život. Funguje to spíš obráceně. Vzrušuje mě, že při přípravě na novou roli pokaždé musím zalovit v něčem, co jsem sama zažila a pokouším se na svém zážitku vystavět postavu, kterou hraji. Nechci říct, že všechno, co vidíte v divadle, jsem já, ale v určitých chvílích to tak funguje.

Znamená to, že čím starší člověk, tím víc zkušeností a tím lepší herec?
Já doufám! (smích)

foto © Milan Malíček
http://www.pravo.cz/
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Magazín Právo

Magazín Právo (Dana Kaplanová): V sedmnácti jste hostovala v Divadle na Vinohradech, teď už devět let máte angažmá na Fidlovačce.
Zuzana Vejvodová: Měla jsem velké štěstí, že se mi škola prolnula s praxí. Moje první představení byla Tylova Fidlovačka v roce 1998, kdy se divadlo v Nuslích otevíralo. Od té doby jsem tam doma. Hraju hlavní role, ale i ty vedlejší, a to je, myslím, docela zdravé, vychovává to. Když jsem jeden den vzadu a vidím, co sil vydává hlavní představitel, aby představení udržel, je to neocenitelná zkušenost pro chvíli, kdy vepředu stojím já a je to na mně.

Netáhne vás to na Vinohrady?
Trávila jsem na Vinohradech při studiích každou volnou chvíli. To divadlo jsem milovala. Pak jsem tam na základě konkurzu dostala možnost zahrát si vedle jiných skvělých herců třeba také s paní Bohdalovou. Byla jsem tehdy nicméně jako studentka konzervatoře úplně bez praxe a myslím, že kdybych tuhle šanci dostala o pár let později, asi bych si to užila víc.

foto © Jiří Janoušek
www.kvety.cz
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Květy

Květy (Blanka Kubíková): Když se na vás přijde podívat tatínek muzikant, má k vašim výkonům připomínky?
Zuzana Vejvodová: Oba rodiče jsou nesmírně tolerantní a přející. Nejsou barometr opravdové kritiky. Ten mám jinde než v rodině, tu vnímám jako přístav míru, kam se uchyluju tehdy, když mám pocit, že se všechno hroutí. Nikdy mě doma nezrazovali, pokud jsem chtěla něco zkusit, ani mi nepodráželi nohy.

Nebylo tatínkovi líto, že jste se odrodila hudbě?
Nikdy mi to nedal najevo. Možná proto, že moje starší sestra Monika se jí věnuje. Mně klavír nešel, snad kdybych byla pilnější... Chyběly mi trpělivost, zaujetí. Nejspíš jsem byla jenom líná, ale nedovedla jsem si představit, že bych se hudbou živila profesionálně. Nakonec se paradoxně díky repertoáru v divadle s muzikou setkávám denně.

Mladá generace dechovku moc nemusí. Vy ji máte ráda?
Rodinná tradice je jasná, díky tomu jsem si k ní našla přirozeně cestu daleko dřív než většina lidí. Je asi zřejmé proč: texty se hodně orientují na vzpomínání, sumírování života. Mladým lidem zřejmě přijdou směšné a nezajímavé, k tomu ta specifická hudba.... I díky tomu, že táta se dechovce věnuje a procestoval spoustu festivalů po světě, vím, že když se tenhle žánr umí na úrovni, je to parádní.

Bylo vám známé jméno někdy na obtíž?
Nikdy

Čemu se věnuje maminka?
Je radiologická laborantka. Díky tomu, že znám prostředí našeho zdravotnictví víc zblízka, občas žasnu, pro se nedělají rozhovory spíš s lékaři než s lidmi z takzvaného šoubyznysu.

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Veleslavín 10/2007

Veleslavín: Konzervatoř jste absolvovala před šesti lety. V jednom rozhovoru jste řekla, že byste se docela s chutí vrátila do školních škamen. Proč to?
Zuzana Vejvodová: Netvrdím, že jsem byla vynikající posluchačkou, ale určitě jsem nebyla potížistka. Škola mě už tehdy moc bavila. Nejde mi ale o sentimentální vzpomínku na studentská léta, nýbrž o to, že když už jednou "přičichnete" k profesionální práci, s překvapením zjistíte, kolik toho neumíte dokonale. Kdyby byla věděla, jak moc budu některé věci v praxi potřebovat, určitě bych se mnohému ve škole věnovala poctivěji a důkladněji. Ale ten můj "návrat" jistě souvisí i s jakousi bezstarostností studentského života.

Ale Vaše studijní snaha se jistě odrazila v klasifikaci...
To ano, ale je otázkou, do jaké míry je možné hodnotit ty obory, které se na umělecké škole studují, nějakou exaktní známkou.

foto © Fotograf.cz
styling: Petr Jansa
www.juicy.cz
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Juicy

Juicy: Na různých večírcích a mejdanech většinou chybíte. Proč?
Zuzana Vejvodová: Takové akce se mě netýkají. Alkohol mi nezachutnal a ani nekouřím. A když už mám být někde o vodě, je pro mě podstatné, jestli tam bude někdo, kdo mě zajímá. Jinak je to promarněný čas.

Máte mezi herci kamarády
Pár jich mám. Dokonce můj partner je herec. Ale není mi blízká určitá okázalost při setkávání herců, kdy se dávají najevo přátelství na život a na smrt. Podle mě čím méně je takto vypjatých emocí, tím je to celé nějak opravdovější, ale tak to vidím možná jen já...

Dokázala byste si svůj život představit bez divadla?
Už ne. Možná kdybych dostala nabídku na nějakou výjimečnou práci, která má svůj stanovený začátek i konec, divadlo bych omezila. Ale vzdát se ho úplně, to se mi nechce. Na Fidlovačce hraju už dlouho a našla jsem si mezi svými kolegy pár těch, se kterými se známe skrz naskrz. Když mě někdo z nich pochválí, beru to, jako kdybych získala vyznamenání. Jako herečka můžete spíš oklamat diváka než svého dlouholetého kolegu. Ten vás prokoukne a pozná opravdu dobrý výkon.

foto © Jakub Ludvík 2007
www.ceskatelevize.cz/ctplus/
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu ČT+ 15/2007

ČT+ (Daniela Kupsová): A jak bylo na farmě vám? Musela jste se učit vzít do rukou hrábě? Jaká je vaše postava? [o seriálu Hraběnky]
Zuzana Vejvodová: Tak to určitě ne. Moja babička žije na vesnici. Se sestrou jsme k ní jezdili celé dětství na prázdniny. Když jsem se rozhlédla po filmovém dvoře, byl mi dost povědomý, včetně jeho zvíčecího osazenstva. Kdybych nejezdila k babičce, byla bych ryze městské holka a to by bylo škoda.

Nevím, co předcházelo situaci v Četnických humoreskách, ale tam rodinná idyla nevládne. Milujete kluka, kterého otec do rodiny nechce...
Uvidíte, jak to dopadne, teď nemohu nic vyzradit. Moje role je epizodní, stejně jako mnoho jiných herců procházím pouze jedním dílem. Strávila jsem tam jen tři natáčecí dny, ale byl to fajn zážitek. Přišel se na nás podívat i pan režisér Moskalyk. Byl už moc nemocný, přesto s ním byla legrace.

Zdá se, že patříte ke Shakespearovým vyvoleným. Jak jste se cítila u velkého dramatika?
Pravda je, že shakespearovských rolí jsem si zahrála docela dost. Člověka občas napadne, čím to je, že se ty kusy hrají celá staletí a pořád přitahují diváky. Moje sestra má tři děti, málo času a na představení Večera tříkrálového se dostala teprve letos. Po představení mi řekla, jak je ráda, když už si udělala volno, že nešla na nic banálního. A to je asi ten důvod, proč tyhle hry, jsou-li dobře inscenované, stále přežívají a lidi osluvují. Kromě toho jsou v Shakespearovi nádherně napsané ženské figury, Rosalinda z Jak se vám líbí a Viola z Večera tříkrálového jsou kalhotové role, Desdemona a Julie za dojdou ke smrti, každá postava je jiná.

Mimochodem, jaké to je, prožívat několikrát týdně vlastní smrt?
Smrt jen hrajete, ale jednoduché to rozhodně není. Někdy dokáží kromě emocionálního prožitku pořádně potrápit problémy technického rázu. Když jsem hrála před dvěma lety Julii, stalo se, že můj partner (Ladislav Hampl - pozn. red.) si zapomněl meč, kterým se mám probodnout. Na jevišti Romeo vypil lahvičku s jedem, držel mě v náručí a mezi zuby drtil, že nemá meč.

A co jste udělala?
Otočila jsem se k divákům zády a simulovala identický pohyb, jaký bych udělala, kdybych dýku měla a vrazila si ji do hrudi. Bylo naprosté ticho, věděla jsem, že to prošlo. Ulevilo se mi, přecejen pokazit tříhodinovou tragédii těsně před koncem by byla škoda. V Othellovi jsem se loni zas dvakrát opravdu škrtila, protože jsem si nechytla šál. Othello mě škrtí dlouhým bělostným šálem a já mám za úkol chytit ho včas a udělat si "vůli" u krku, nutnou i dýchání, jenže já to nestihla. Žádné znamení jsme si nedomluvili, tak jsem si jen myslela, panebože, ať už to skončí, nebo tady vážně umřu.

foto © Lucie Robinson 2007
styling: Milena Mia Čepicová
vlasy/make-up: Margita Skřenková
www.elle.cz
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Elle 10/2007

Elle (Patricia Drati Rønde): Jaká je vaše postava? [v seriálu Hraběnky]
Zuzana Vejvodová: Je nejmladší ze čtyř sester, a přitom je z nich nejvíc "do světa". Nejsme si moc podobné.

Sama máte sestru. Jaký máte vztah.
Monika je o pět a půl roku starší. Je to taková mírna, klidná bytost. Jako malá měla nadání na všechno možné, vždycky jsem ji obdivovala a vzhlížela k ní. Ona se ke mě chovala moc krásně, až mateřsky, radila mi a pomáhala mi.

foto © Jan Zátorský 2006
© MAFA 2006

Úryvek z rozhovoru, uveřejněného 10. června 2006 v Mladé frontě Dnes

MFD (Kateřina Kolářová): V čem je role Millie náročná?
Zuzana Vejvodová: Millie téměř nesejde z jevišťe, a protože je temperamentní, přirozeně se očekává, že herečka bude celé tři hodiny "jiskřit", hrát s lehkostí, suverenitou, zkrátka jakoby nic. Vedle toho je tam hodně písniček a některé z nich jsou těžké jak intonačně, tak v gradaci. A do třetice přichází náročná choreografie, jejímž autorem je Pavel Strouhal.

Příběh má typický happy end. Máte ráda šťastné konce?
Jak by ne. V životě určitě. Ale na divadle mám raději, když je ten zdánlivě šťastný konec trochu lomený, nebo když se zkrátka happy endu nedočkáte, ale přesto přichází velká katarze, jako třeba v muzikálech Kabaret nebo Šumař na střeše.

foto © Harper's Bazaar 2006
[www.stratosfera.cz/bazaar/]
 

Úryvek z rozhovoru, který vyšel v časopisu Harper's Bazaar

O trémě
Nevěřím těm, co tvrdí, že ji nemají. Když mám zpívat, bývá tréma ještě větší – pokud v písničce zapomenete text, už s tím moc nenaděláte...

O mých snech
O divadelních rolích nesním, je smutek, když vás minou...

O reality show
Dospělého, pokud má všech pět pohromadě, může maximálně okrást o čas.

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 8. září 2005 v časopisu Reflex (číslo 36/2005)

S Markem Holým

foto © Petr Našic 2005
[www.fidlovacka.cz]

Reflex (Veronika Bednářová): Jak těžké je hrát Robotku JC-F31-333, přístroj, který se používá k co nejrychlejšímu a nejlevnějšímu ztvárňování ženských postav v telenovelách?
Zuzana Vejvodová: Paradoxně se to - alespoň podle mě - příliš neliší od hraní lidí, kteří jsou "z masa a kostí". Vždyť JC-F31-Triple Three jedná v mnoha okamžicích daleko lidštěji než všichni živí kolem ní. To je, ač jde o komedii, ta méně úsměvná rovina hry.

Poetika dramatika Alana Ayckbourna vám, zdá se, vyhovuje.
Ayckbourn má cit pro dialog, humor a nevšední zápletku, a přitom jeho hra nepostrádá přesah, tedy "něco" k zamyšlení. Nejde čistě o bezbřehou srandu, to se mi právě líbí.

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 18. srpna 2005 v deníku Lidové noviny

Úryvek z rozhovoru, uveřejněného 9. dubna 2005 v Mladé frontě Dnes

Světlý flíček na pravé ruce je sádra :-)

(s Lukášem Jenčíkem)

[archiv Zuzany Vejvodové]

MFD (drb): Jak jste se k roli Leontýnky, dcery hajného, dostala?
Zuzana Vejvodová: Na tuto roli jsem dělala konkurz. Byl to můj první na úplně první roli.

Jak se vám hrálo v oboře s bílými jeleny?
Mně bezvadně. Na rozdíl od produkčních, kteří se pořád strachovali, aby jeleni dostatečně „spolupracovali“ a aby se tudíž neprotáhlo a neprodražilo natáčení. Já naopak byla ohromně šťastná, že si můžu pohladit ta velká bílá zvířata. Navíc jsem je směla krmit jablky.

Diváci se s oblibou ptají, co herci při filmování zažijí. Máte i vy nějakou „veselou historku z natáčení“?
V Třeboni, kde se točilo v létě, jsem si zlomila palec u ruky. Musela jsem kvůli tomu hrát až do konce srpna se sádrou. To sice není moc veselé, ale pro mě to byla docela komická situace, protože jsem zasádrovanou ruku musela skrývat za vším možným.

foto © Tomáš Vojtěch

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 1. ledna 2005 v magazínu AutoRevue.cz

Rozsáhlé testy automobilů naleznete
na stránkách AutoRevue.cz

Děkujeme Petru Brožovi, šéfredaktorovi AutoRevue.cz, za svolení k použití úryvku z rozhovoru a fotografie.

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 10. září 2004 v deníku Haló noviny

S Jiřím Hájkem

 

© Česká televize 2004
www.ceskatelevize.cz

Haló noviny (Roman Janouch): Jaké to bylo se v sedmnácti letech postavit na jeviště s Jiřinou Bohdalovou ve Fordově Škoda, že byla děvka? Mimochodem, kdo byla ta děvka?

S Patrikem Stoklasou a
Zuzanou Dovalovou

 

foto © Jakub Ludvík 2003
[www.rebelove-muzikal.cz]

Kromě Zuzky Dovalové máte všechny tři zbývající Zuzany v žilách více či méně slovenské krve. Právě v divadelních Rebelech se setkáváte s převahou slovenských umělců na českých Příkopech, na české Brodwayi. Jak se vám hraje se Slováky a čím si takový příval slovenského talentu u nás vysvětlujete?

foto © Miroslav Martinovský

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 24. srpna 2004 v týdeníku Naše rodina

Rozhovory s řadou českých herců a hereček
naleznete na internetových stránkách
časopisu Naše rodina.

Úryvek z rozhovoru, uveřejněného 22. července 2004 v měsíčníku Přehled kulturních pořadů v Praze.

Magdalena Bičíková: Diváci i recenzenti se shodují, že jako Julie jste každá úplně jiná: v čem je podle vás dobrá vaše kolegyně?
Zuzana Vejvodová: Na první pohled je jasné, že Kateřina Čapková je mimořádně krásná holka se zvláštním charismatem. Její Julie je vznešená, sošná, zkrátka dcera z nejlepší veronské rodiny. Navíc je v ní už od začátku něco tragického - jakmile vstoupí na scénu, publikum se zaujetím čeká, co bude dál.
Kateřina Čapková: Julie Zuzany Vejvodové je mladinká, po uši zamilovaná dívka: ve své lásce k Romeovi je dojemná a pro publikum naprosto přesvědčivá. Myslím, že v první půlce představení, kdy se milenci teprve seznamují a všechno vypadá růžově, je Zuzčina Julie opravdu skvělá.

S Ladislavem Hamplem
a Kateřinou Čapkovou

foto © Ivan Mičkal 2004
(602 404 513)

M.B.: Jak se vyrovnáváte s prostorem Nejvyššího purkrabství - je něco, co vás při hraní pod širým nebem překvapilo?
Z.V.: Sama jsem si to neuvědomila, ale kolegové v hledišti mě upozornili, že tu není nikdy úplné ticho. Nikdy tu nevznikne dramatická pauza, kdy by bylo slyšet upadnout špendlík a lidem se na pár vteřin zatají dech. S chvílí absolutního ticha lze dobře pracovat v klasickém divadle: tady ale zašustí listí na stromech, napětí rozčeří hluk vzdáleného města. Přitáhnout pozornost k dění na scéně tady musí především herci. Že vám je pomůže zmrazit třeba hrobové ticho, tady spoléhat nemůžete.
K.Č.: Mě trochu zaskočilo podvečerní světlo. Zkoušení v Purkrabství totiž probíhalo v úplné tmě, začínali jsme po desáté večer a končili nad ránem. Při prvních představeních jsme si najednou zvykali, že se stmívá postupně a my musíme vydržet pohled do publika, odkud nás sledují stovky očí. Jinak mi ale tenhle krásný starobylý prostor velmi pomohl - třeba právě v balkónové scéně, kdy se Julie vyznává ze své lásky a Romeo za ní vzápětí akrobaticky vyšplhá nahoru, se dojem ze zkušebny a z představení na Pražském hradě nedá vůbec srovnat.

Celý rozhovor naleznete na čtvrté straně srpnového Přehledu kulturních pořadů v Praze.

Oblíbený Přehled kulturních pořadů v Praze vychází každý měsíc.

Pražská informační služba

Děkujeme Alici Braborcové, odpovědné redaktorce Přehledu kulturních pořadů v Praze, za svolení k použití úryvku z rozhovoru.

Úryvek z internetového rozhovoru, který proběhl 21. července 2004 na portálu Scena.cz

úvodní titulky seriálu Území bílých králů

Leontýnka a Olda neboli Leonie und Ulli

(s Lukášem Jenčíkem)

© Československá televize
a Ravensburger Film+TV 1991
www.ceskatelevize.cz

• Měla jste radost, když vám jako desetileté kvůli seriálu Území bílých králů odbarvili vlasy na blond?
Radost ani ne, spíš jsem měla legraci z těch starších dam, které si mohly vyvrátit krk, když jsem jako desetiletá odcházela z kadeřnictví s odbarvenou hlavou. Asi si říkaly - chudák dítě, ta její matka asi neví roupama co by.

• Kdybyste měla kouzelnou hůlku a mohla obnovit jednu divadelní inscenaci, kterou jste kdysi viděla, která by to byla? (s výjimkou těch, ve kterých jste sama hrála) Hynek
Muž z La Manchy v hlavní roli s Viktorem Preissem, která se nejprve hrála v Divadle na Vinohradech a později u nás Na Fidlovačce (režíroval ji Tomáš Töpfer). Byl to můj nejsilnější divadelní zážitek - díky panu Preissovi i donkichotskému tématu hry.

• Hercům se prý někdy stane, že v jednom měsíci hrají skoro každý den. Jaký je váš rekord?
32 představení v jednom měsíci. Bylo to v říjnu loňského roku. Už to nikdy nechci zažít!

• Ve hře Romeo a Julie účinkujete s Emilií Vašáryovou, která hraje ve slovenštině. Nemáte také tendenci přejít do slovenštiny? Holoubek
To tedy mám. Moje maminka je Slovenka a já se všemi Slováky vždycky mluvím - byť kostrbatou - slovenštinou. Takže na jevišti se musím držet :-)

• V hledišti to vždy zahučí, když za vámi Romeo šplhá na balkon. Zkoušeli si ten akrobatický kousek i ostatní herci? :-) Honza S.
Honzo, ty bys to určitě taky zvládl! Dobrovolně tam ale nikdo nelezl. Jestli to nebude tím, že všichni ostatní kolegové jsou přece jen starší než Romeové...:-)

• Vrátila byste se na studia? Lída z Dlouhé Lhoty
Jasně, proč ne? Na konzervatoři bylo dobře - díky panu Satoranskému a paní Preissové, kteří mě učili herectví. A taky proto, že ta doba byla tak bezstarostná...

Přečtěte si celý rozhovor na Scena.cz

server nejen o divadle

Děkujeme Josefu Meszárosovi, šéfredaktorovi Scena.cz, za svolení k použití úryvku z rozhovoru a fotografií.

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 17. července 2004 v deníku Lidové noviny

S Jiřím Hájkem

 

foto © David Port 2004

Zuzana Vejvodová: Nevím, jak to myslel, ale každopádně žádný konkurs není moc příjemný. Mně je z toho většinou dost blbě.

Jiří Hájek: Je to jako přijímačky.
Z.V.: Oni vlastně člověka testují ve velmi krátkém čase, během kterého se díky stresu nemůže pořádně projevit.
J.H.: Záleží taky na tom, jak je člověk naladěný.
Z.V.: Taky je rozdíl v konkursech divadelních a filmových. U filmu je to hodně o typu. Ze začátku jde spíš než o herectví o to, aby obraz herce na kameře odpovídal typově. Kdežto na jevišti, kde vám divák už z páté řady pořádně nevidí do obličeje, tam je to jedno, jak člověk vypadá...
LN: Tak úplně jedno to asi taky není, ne?
Z.V.: Dobře, tak úplně jedno to není. (smích)
J.H.: Je a není.
Z.V.: Chci jen říct, že jde především o to, co člověk umí. Ale za to, že se to zjišťuje ve stresujících podmínkách, nemůže Martin Huba. Byl to normální konkurs.

Z.V.: Zaslechla jsem i názor: Julie, co tam se dá zahrát? Když jsme zkoušeli, tak nám pan Huba říkal, že to jsou hrdinové, kteří nemají nižší IQ než my. Ta věta zní strašně banálně, ale je strašně užitečná. O hrdinovi si člověk často myslí, že musí být naivnější nebo dobrosrdečnější nebo horoucnější, než je ve skutečnosti člověk sám. A to je právě ta chyba. Když se herec pokusí hrát hrdinu jako člověka s hodnověrným uvažováním, který má i své špatné vlastnosti a myšlenky, divák mu může spíš uvěřit a poznat sám sebe.

Děkujeme Silvii Blechové z redakce Lidových novin za svolení k použití úryvku z rozhovoru.

foto © Radovan Šubín 2004

Úryvek z rozhovoru, uveřejněného v červenci 2004 v měsíčníku Time In

Time In (Ota Sládek): Na Fidlovačce se vám líbí?
Zuzana Vejvodová: Já jsem tomu divadlu vděčná, dává mi práci. Zajímavou práci. Nemůžu si stěžovat. Je to něco jako první láska, vždycky už k tomuhle divadlu budu mít citový vztah. A kromě toho: je obdivuhodné, že se našel někdo, kdo divadlo, ve kterém se léta nehrálo, rozpadalo se, hyzdilo Nusle, dal takhle dohromady. Pustil se do toho a ta práce přinesla své ovoce.

Co pro vás znamená herecká práce? Jaký má smysl?
Když vidím v divadle něco, co mě osloví, co mi připomene něco z mého vlastního života, ukáže mi událost, problém nebo situaci, kterou jsem já sama zažila, tak je to dobrý. To mě baví. Když se to podaří, když se sejdou okolnosti a já můžu něco takového nabídnout tomu, kdo přijde do divadla, tak je to fajn. To mě fascinuje. Vím z vlastní zkušenosti, že to funguje. Ne vždycky, samozřejmě. Uznejte, že něco takového vás ve fabrice nepotká. Tím tu práci nesnižuju, naopak. Ale mít tuhle možnost, svobodu.

Na druhou stranu je herectví velmi nesvobodné povolání, nemusíte dostat práci, rozhodují o vás jiní. Víte, kolik mladých herců ročně končí školy?
(chvilku počítá) Nejméně sto. Víte, proto tak mluvím o »svém« divadle. Není to samo sebou, že se člověk dostane k práci. Proto si jí vážím.

Ze zkoušky

foto © Ivan Mičkal 2004
(602 404 513)

Úryvek z rozhovoru, uveřejněného 15. července 2004 v Magazínu Mladé fronty Dnes

MFD (Scarlett Wilková): Jak dlouho jste se připravovala na konkurz?
Zuzana Vejvodová: Podmínkou účasti bylo naučit se balkónovou scénu zpaměti, tomu jsem se věnovala intenzivně tak tři čtyři večery. Překvapilo mě, kolik přišlo na konkurz lidí. Byli tam i takoví, kteří se herectvím nikdy předtím nezabývali, a to mi přišlo docela sympatické. Ale pak tam byla i spousta zkušených kolegů a i dost známých tváří.

Nevyděsily vás ty známé tváře?
Ani ne. Nikdy nevíte, jestli to bude režisér považovat za plus nebo minus. Myslím, že Martin Huba měl dost jasnou představu, koho chce. Jak sám později řekl, chtěl, aby ta holka byla něžná, ale aby v sobě měla kromě toho i takovou směsici emocí, která by jí vystačila na všechny její duševní zvraty během celého představení.

foto © Michaela Říhová

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 26. června 2004 v TV magazínu deníku Právo

S Pavlem Dostálem a
jeho dcerou Pavlou

foto © Miroslav Kučera 2004

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 23. června 2004 v Týdeníku Televize (číslo 28/2004)

Týdeník Televize (Michaela Hrušková): Kolikátá je to vaše pohádka? [Modrý Mauritius]
Po Prstenu kohouta Alektrya a Zlaté princezně to je myslím třetí pohádka. Ale nehraju princeznu, což je možná dobře - od princezny se očekává, že bude krásná, milá, chytrá, od ministerské dcerky nikdo nic nečeká. Ministerská dcerka je prostě herecky rozhodně zajímavější... (smích)

Přečtěte si celý rozhovor na www.televize.cz

Na stránkách Týdeníku Televize si také můžete přečíst článek o Zuzaně Vejvodové a Zdence Trvalcové s názvem "Rebelky a jejich muzikálová Tereza"

 

Úryvek z rozhovoru o inscenaci Jak se vám líbí, který vyšel v listopadu 2003 v reklamním měsíčníku Fidlovačka (číslo 9/2003)

Scéna z Ardenského lesa

foto © Petr Našic 2003
[program k představení]

DNF (Klára Špičková): Máš nějakou zkušenost se Shakespearem?
Setkala jsem se s ním poprvé na konzervatoři. Vzpomínám, jak jsme se v hodinách herectví neuměle pokoušeli o slavnou "balkónovku" z Romea a Julie. Později mě Othello škrtil před maturitní komisí.

Co si myslíš o Rosalindě, která se převléká za muže?
Skoro jí závidím. Kdyby podobnou licenci připouštěl reálný život, hned zítra se převleču za kluka a nepoznána vyzvídám na mužském kterého miluji, jak moc mě má rád! To by se mi líbilo. (smích)

www.fidlovacka.cz

Úryvek z rozhovoru, který vyšel 9. srpna 2001 v časopisu Reflex (číslo 32/2001)

foto © Alexandr Janovský 2001
[www.reflex.cz]
 

Zuzana Vejvodová: Já si právě teď dělám řidičák, jednak proto, že všichni mí vrstevníci už ho dávno mají, jednak proto, že si člověk bez možnosti usednout za volant připadá pořád nějak nesamostatný. Mám mimořádně laskavé rodiče, kteří jsou ochotni dovézt mě nebo někde vyzvednout, jak potřebuju, ale donekonečna jejich dobroty zneužívat nemůžu. V autoškole jsem jako učitele vyfasovala příjemného a velmi trpělivého pána, což teď při jízdách velmi oceňuju. Zeptala jsem se ho, kolik adeptů už dovedl zdárně k řidičáku, a jeho odpověď mě uklidnila. Sedm tisíc! Utěšuju se, že přece nemůžu být takový lempl, abych mu tu bohatou statistiku pokazila. I když občas rozličné projevy mé neschopnosti komentuje dost sarkasticky, například zrovna včera pravil: "Hodláte asi vydat cestopis Na dvojku kolem světa..."